POZNÁMKA

Byl to jako obvykle náhlý nával do hlavy. Někde na mě kouklo, že se dá levně dostat do Gruzie. Proč né. A tak, krok za krokem, jsem tu myšlenku upekl.

Gruzie 29.4. – 6.5.2025

mapa cesty

ZAČÁTEK

Gruzie má 70 000 km2, je tedy asi 4x větší než ČR a žije tam 3 700 000 lidí (4 200 000 s Ruskem okupovanými oblastmi). Nejvyšší hora je Šchara (5201 m), ale hory jsou po celé severní hranici. Gruzínci se chlubí třeba tím, že na jejich území již Argonauti hledali Zlaté rouno a že našli nádoby, ve kterých bylo víno již před 8000 lety. Vinice jsou všude a víno vyrábějí z více než 250 odrůd vinných keřů. Nízkonákladovka letěla přímo z Prahy do Kutaisi. Internet umí všechno. Dopravu, ubytování i program. Z Kutaisi je možné za příznivý peníz najmout taxi a navštívit blízké kláštery Motsameta a Gelati. Gelati je pro Gruzínce velmi významné místo. Mají tu pochováno 16 nejvýznamnějších gruzínských králů. Řidič nám ukázal kde si staví dům a proč je místní železniční trať již několik let opuštěná. Pomocí příměstské dopravy lze dojet maršrutkou i do lázní Tsalktubo. Svoji slávu již mají za sebou. Ve Stalinově éře hostili až 150000 lázeňských hostů za rok. A je to stále vidět. Opuštěné chátrající gigantické lázeňské domy lákají k prohlídce ty odvážnější. Některé staré budovy stále slouží těm méně movitým k bydlení.

Motsameta

opuštěný lázeňský dům

některé lázeňské domy slouží jako ubytovny chudších

VZDÁLENÉ OKOLÍ

Další zajímavosti na jeden den je návštěva kaňonů Okatse a Martvili. Okatse je fakt hluboký a Gruzínci po jeho stěně vybudovali zavěšené lávky na procházku. Místy je to drsný pohled do té hloubky pod sebou a chůze dolů a nahoru po schodech. Je jich prý dohromady přes 900. Na konci čeká návštěvníky vyhlídková plošina vystrčená daleko nad propast. Jsem srab a nešel jsem tam. Martvili je úplně něco jiného. Malý kaňon s čistou řekou stékající v kaskádách a vodopádech někam dolů. A jako starý vodák jsem neodolal a projel se po řece v nafukovacím člunu mezi skálami. Po cestě byla i jeskyně Prometeus. Hezká ale standardní.

kaňon Okatse je obrovský

chůze po zavěšených lávkách je pro odvážné

kaskáda v kaňonu Martvili

po řece se jezdí na gumových loďkách

krápníková výzdoba

DO HOR

Na co jsem byl zvědavý nejvíce byla oblast Svanetie. Dlouhé údolí v horách kam jsme jeli celý den se zastávkou u přehrady, páté největší na světě. Míjeli jsme několik vesniček s kamennými domy s charakteristickými kamennými věžemi. Tím je Svanetie proslulá. Ve střediskové vsi Mestia jsme zašli do Muzea Domu. Bylo to hodně do kopce a musel jsem to několikrát rozdýchávat. Jedna místnost vybavená dřevěným nábytkem sloužila pro život několika generacím rodiny. A v zimě i hospodářským zvířatům a drůbeži. Po cestě zpět na hlavní ulici jsem přisedl na lavičku před jedním domkem ke starší ženě, která tam odpočívala. Jmenovala se Zoja a povídala mi o těžkém životě v jednom z těch kamenných domů. Prožila tam 40 let. Přespali jsme v místním hostelu. Měl jsem dejavu ze svého dřívějšího cestování po světě. Baťůžkáři z různých koutů světa a veranda s výhledem na staré kamenné domy a za nimi zasněžené hory. A když se smrklo, tak na ty hory sedly rozervané mraky a to bylo ono, proč je třeba do takových koutů jezdit.

křeslo pro hlavu rodiny

dole byl dobytek, nahoře spali lidé

Zoja

tam někde je hora Ušba

OPEVNĚNÉ VĚŽE

Ráno nás naložilo auto a jeli jsme dál do údolí až do vesnice Ushguli. Tam svět skončil. Po cestě jsme si vyslechli příběh o věži lásky, kde žila princezna se 4 dětmi a z jejichž slz, poté co zahynul její milý, vytryskl v místě pramen. Cesta byla občas jako z hororového filmu, s blátem, spadlými kameny, utrženými krajnicemi a brody. V poslední vsi na konci údolí jsme několik hodin měli volno na návštěvu kláštera a procházku vesnicí. Opravdu se tu zastavil čas. Skončili jsme v místní „kavárně“ a s výhledem na zamračené zasněžené hory jsme ucucávali gruzínské pivo. Bylo v ten čas a na tom místě to, co jsme si spolu s pohledy do údolí vychutnávali. Cesta zpět po hororové „silnici“ byla bonbónek na konci dne. V Mestii jsme jen přesedli do jiného auta, které tu na nás čekalo a dovezlo nás zpátky do civilizace, do naší postele v Kutaisi. Dojeli jsme za úplné tmy do města s plnými ulicemi lidí, plnými veselí a oslav. Kutaisi slavilo svůj svátek města.

Ushguli je na konci údolí

hlavní ulice ve vsi

věže pro případ ohrožení

KUTAISI

Na poslední den jsme si nechali ještě poslední návštěvu místní tržnice a katedrály Bagrati. Po cestě na letiště jsme zamávali opuštěné budově bývalého gruzínského parlamentu. Naprosto moderní stavba od španělského architekta Dominga Camoema postavená v roce 2012 byla opuštěna v roce 2019, kdy nové vedení země rozhodlo, že se dál bude scházet v hlavním městě Tbilisi.

opuštěná budova parlamentu

katedrála Bagrati

bábuška prodávala pravý gruzínký čaj

DOJEM

Gruzie nám po celou dobu pobytu všude ukazovala svoje státní vlajky a vlajky EU. Gruzie není v EU a myslím, že dlouho ještě nebude. Celkový dojem z návštěvy mám, že ta země prostě na něco čeká, stejně jako její obyvatelé. Není tam vidět žádná nouze, ale jsou tu vidět opuštěné budovy, opuštěné průmyslové areály, uzavřené obchody. Venkov je prostý a 14% nezaměstnaných ani nežebrá ani není vidět.

Jeďte tam dříve než tu zemi neobjeví davy turistů.

A tady je ještě pár fotek

chátrající dům v centru města